top of page

Jsem tady! aneb první týden v Americe

Ahooj, hlásím se z New Yorku! Už se mě mega lidí ptalo, kdy bude konečně článek, takže here we gooo!

Jsem tady zhruba týden, ale přísahám, že mám pocit, že tu jsem tak měsíc. Zažila jsem toho už tolik, že je pro mě těžké to vše krátce shrnout do jednoho článku, ale nějak se pokusím.

16. sprna jsem na letišti v Praze naposledy obejmula rodinu, bylo to hodně těžké, pocit, že je rok neuvidím. Teď takový malý story time. První let do New York City trval 8 hodin. Strašně jsem se na tu cestu těšila, na letiště a všechno kolem toho. Nelžu, když řeknu, že to byl nejtěžší den mého života. Byla jsem sama v letadle 8 hodin, takže člověk jen sedí a přemýšlí. Nebudu si hrát na hrdinku, skoro celý let jsem měla stažený žaludek a hodně jsem brečela. Najednou jsem si říkala, proč tohle vůbec dělám- v letadle někde nad Atlantikem, zhruba uprostřed mezi Evropou a Amerikou. Litovala jsem, že nemůžu vystoupit a prostě to otočit zpátky. Je to asi těžké pochopit, dokud to nezažijete. Byl to pocit, že jsem opustila úplně všechno a jedu do absolutního ničeho. Strach z neznáma. To bylo to opuštění komfortní zóny. Vedle mě seděla holka z Brooklynu, tak jsme ke konci cesty kecaly a ona mi vykládala, jaké je to žít v NYC. I tak jsem na tom ale byla psychicky hodně špatně, i když jsem se snažila všemožně si zlepšit náladu. To jsem ještě nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká.

Na JFK (hlavní letiště New Yorku) jsem měla mít přestup 4 hodiny, což je na newyorské letiště tak akorát. Letiště v NYC je obrovské a hektické, všude milion lidí. Můj let několikrát posunuli, takže jsem tam nakonec čekala asi 10 hodin. A pro mě to časově byla noc, takže jsem tam vlastně proseděla celou noc. Spát jsem nemohla, let mohli kdykoliv přesunout. Nespala jsem v tu dobu už víc jak 40 hodin, takže si asi dovedete představit, jak unavená jsem byla, a pocit, že tam jsem sama a musím si poradit, to nijak neulehčoval. Na tom letišti už nikdo nebyl, jen já a pár američanů, co čekali na stejný let. Cítila jsem, že můžu každou chvíli omdlít a nevěděla jsem, co mám dělat. Beznadějně jsem volala mamce a brečela, a teď je mi jí zpětně úplně líto, musela být víc beznadějná než já...😅 Jedna pracovnice letiště viděla, že jsem vyčerpaná a podle Rotary saka, že jsem z Evropy, a nabídla mi, ať prostě usnu a ona mě probudí, až otevřou gate. Takže jsem si lehla na zem a usnula, na letišti v NYC, v noci.. a tak nějak spoléhala na to, že mě ta paní prostě vzbudí. Bylo to hodně náročné, ale nakonec jsem zažila nezapomenutelný výhled z letadla na noční rozsvícený Manhattan a celý New York. Je obrovsky rozlehlý. Bylo to dechberoucí.

Moje tělo bylo asi tak zmatené z té cesty, že jsem ani nijak zvlášť nezaznamenala časový rozdíl a neměla jet lag, jen jsem první dny chodila spát kolem 7.

Na letišti v Syracuse už na mě čekala moje první host rodina. Byla jsem vyčerpaná jak nikdy předtím, ale tak šťastná, že jsem

konečně s nimi a na místě.

 

První dny to bylo o hodně náročnější, než jsem čekala. Možná i proto, že jsem byla přesvědčená o tom, jak to všechno bude v pohodě a bez problémů, tak mě to překvapilo o to víc. Všechno je nové a neznámé. Omlouvám se, jestli je ten začátek na někoho moc depresivní, ale prostě to k tomu patří, není to dovolená. 🙈 Měla jsem i chvilkovou myšlenku, že to vzdám a pojedu domů. Jsem tak ráda, že jsem to neudělala! Je asi zbytečné to sáhodlouze vysvětlovat a ani nechci, ale není to prostě všechno růžové...

Najednou se to ale ze dne na den obrátilo, nějak jsem si to všechno uspořádala v hlavě a JÁ SI TO ZAČALA VŠECHNO STRAŠNĚ UŽÍVAT. Přijde mi, že už jsem se tady fakt zabydlela a cítím se tady prostě jako doma, ale takové jiné doma.. Nový život, co si můžu vybudovat podle sebe. Za těch pár dní jsem poznala tolik lidí, že už ani nevím, kdo je kdo. Lidi jsou tady neskutečně fajn a pozitivní. Miluju to. Jo a hodně jím. Prostě si to teď užívám, neomezuju se a ochutnávám. 😅 Fakt se tady cítím moc dobře. Všechno je tady tak americké! (nečekaně Nikčo💡) Často se cítím jako ve filmu. O rozdílech mezi Amerikou a Českem chci napsat samostatný článek, ale fakt se každý den najde něco, co mě totálně nadchne, udiví nebo co absolutně nechápu. Mám moc fajn rodinu, vysvětlují mi, jak to tady chodí, pořád mě někomu představují a ukazují mi okolí.

Tady je pár střípků z toho, co jsem dělala a jak to tady vypadá.

V tomhle typicky americkém domě bydlím. Není to přímo v městečku, ale je tu takové sousedství pár domů na kopci v přírodě, takže okolí je tady nádherné.

Sice ochutnávám, co můžu, ALE! Jsem ve školním tenisovém týmu. 😎 Každý den od pondělí do pátku mám 2 a půl hodiny trénink. Tak snad těch 100 kilo nenaberu do měsíce.😃 Sporty jsou tady rozdělené na podzimní, zimní a jarní sezónu. Každý si může vybrat z několika sportů a to se mi líbí. V zimě chci do basketbalového týmu, tak snad se mi to povede. Ještě jsem přemýšlela teď na podzim nad americkým fotbalem, ale ten se tu prý bere moc vážně- tréninky několik hodin 2x denně, do toho několikrát týdně zápasy a to by mě asi zabilo. 😅 Chci se hýbat, být v kolektivu a to přesně pro mě tenis splňuje. V pondělí mám 1. zápas, tak mi držte palce.

Strávila jsem skvělý den u jednoho z jezer Finger Lakes s místní holkou a dalším Rotary exchange studentem z Brazílie, který bydlí ve stejném městě jak já. Je to zvláštní, ale když se potkají 2 výměnní studenti, tak si prostě hned rozumí. 😍

 

Tohle je fotka chvilku předtím, než jsme šli všichni sledovat úplné zatmění Slunce, které bylo vidět 21. srpna jenom na území Spojených států.

Btw, moje host mamča si odjela na pár dní s kamarádkama do Karibiku a mě tady nechala přežívat s taťkou a ségrou. Myslím, že to zvládáme skvěle až na to, že už jednou málem vyhořela kuchyň.

Užívejme ještě poslední dny prázdnin! Příští týden jedeme s rodinou na celý víkend na výlet do New Jersey a pak už mi taky začíná školní rok. Mějte se krásně! ❤️

bottom of page